Jak poznat, že někdo prochází úzkostí nebo depresí (a jak mu opravdu pomoct)
Každý z nás se někdy setká s člověkem, který se začne chovat "jinak". Možná je to kolega v práci, spolužák ve škole, kamarád, nebo dokonce někdo z rodiny. Najednou působí roztěkaně, je uzavřený, podrážděný, nebo se vyhýbá kontaktu. Pro okolí to může vypadat zvláštně – a tak si lidé často udělají rychlý závěr: "Je líný, nespolehlivý, bere drogy, je neschopný…" A místo pomoci, nebo zajímání se o to, co se s člověkem dějě ho začnou odmítat, ignorovat, případně ještě navíc pomlouvat a odsuzovat.
Jenže pravda bývá jiná. Za těmito projevy se mohou skrývat úzkosti, deprese, nebo poruchy příjmu potravy (PPP) – anorexie, bulimie, emoční přejídání, či záchvatovité přejídání. To, co navenek vypadá jako "nezájem" nebo "lenost", je často ve skutečnosti zoufalý boj o přežití každého dne.
Jak se cítí člověk v těžkém stavu
Zvenku to může působit, že je "na něm, aby se sebral". Uvnitř to ale funguje úplně jinak. Člověk postupně ztrácí nadhled a už si neuvědomuje, že se jeho chování mění. Proto jsme tady my všichni ostatní, aby jsme si více všímali a podali včas pomocnou ruku, protože je potřeba si uvědomit, že my jako ti, co problémy netrpí máme v rukou velkou moc - buď pomoci, nebo člověka ještě více potopit.
Úzkost mu našeptává, že všichni jsou proti němu, nebo že udělá chybu a všechno se zhroutí.
Deprese mu bere energii i chuť do života, a on má pocit, že to, co prožívá, je "normální realita".
PPP se vkrádají do myšlenek tak, že se celá mysl soustředí jen na jídlo, váhu a kontrolu, zatímco okolí vidí jen výkyvy nálad, únavu nebo odtažitost.
Čím déle stav trvá, tím těžší je pro samotného člověka zachytit, co se děje. A právě tady má okolí obrovskou roli – může být jediným bodem, který mu ukáže, že není sám a že existuje jiná cesta. A že on není celý špatný, zlý, líny, neschopný, k ničemu, divný, ale že má třeba jen špatné období, případně nemoc.
Jak poznat, že se něco děje
Projevy se mohou lišit, ale některé signály bývají společné:
Člověk se straní lidí, vyhýbá se kolektivu.
Působí podrážděně, vyčerpaně, nebo je roztěkaný, může zapomínat.
Přestává zvládat práci, nebo školu, dělá časté chyby.
Ztrácí zájem o věci, které ho dřív bavily.
Nálady se rychle střídají – od smutku přes apatii až po výbuchy vzteku.
V práci
Může to vypadat, že kolega ztrácí spolehlivost, často si bere volno, nebo "nestíhá". Okolí to rychle vyhodnotí jako lenost. Ve skutečnosti může jít o vyčerpání, úzkost, nebo depresi.
Ve škole
Student, který dříve podával výborné výsledky, najednou nedává pozor, je nesoustředěný a jeho známky klesají. Učitelé a spolužáci to mohou brát jako nezájem, ale za tím může být hlubší problém.
Doma
Člen rodiny se začne uzavírat, tráví více času o samotě, působí lhostejně. Blízcí to mohou chápat jako nevděk, nebo vzdor, ale často jde o vnitřní bolest, kterou neumí pojmenovat.
Jak reagovat (a jak ne)
Nejhorší, co můžeme udělat, je zavírat oči a tvářit se, že nic nevidíme. Nebo dokonce přidávat pomluvy a odsudky.
Nepomáhá:
Vyhrožování ("jestli se nesebereš, přijdeš o práci").
Zlehčování ("to má každý, prostě se vzchop").
Škatulkování ("je divný, problémový, neschopný").
Mlčení a dělání, že se nic neděje.
Takové reakce mohou člověka uvrhnout ještě hlouběji do izolace.
Pomáhá:
Navázat kontakt – jednoduchou větou: "Všiml/a jsem si, že to nemáš lehké. Chceš o tom mluvit?"
Nabídnout přítomnost a empatii – "Jsem tady pro tebe." ,,Také jsem zažil/a špatné období a moc mi pomohlo.....''
Respektovat hranice – někdy stačí naslouchat, bez nutnosti řešit.
Podpořit odbornou pomoc – jemně, bez tlaku, dát najevo, že to není ostuda.
Proč na tom záleží
Společnost často reaguje nezrale – raději člověka vyloučíme, zařadíme do škatulky, nebo pomlouváme, než abychom mu nabídli podporu. Přitom právě reakce okolí může rozhodnout, jestli člověk začne věřit, že existuje naděje.
Nejde o to člověka litovat. Jde o to projevit lidskost, empatii a respekt. To jsou hodnoty, které mohou zachránit život – doslova.
Shrnutí
Chování, které vypadá zvláštně, může být projevem úzkostí, depresí, nebo PPP.
Ne, člověk si opravdu své psychické problémy nevybral a není to otázkou vůle, ani osobního selhání.
Člověk v těžkém stavu často ztrácí náhled na sebe sama.
Okolí je v tu chvíli klíčové – může ublížit, nebo pomoct.
Nikdy není řešením vyhrožovat, pomlouvat nebo zavírat oči.
Nejvíc pomáhá zájem, podpora a přítomnost.
Pokud nevíš, jak s někým, kdo prochází úzkostí, depresí, nebo poruchami příjmu potravy, mluvit, nebo pokud sám/sama potřebuješ pomocnou ruku, ozvi se mi přes kontaktní formulář nebo se rovnou objednej na konzultaci.