Když si říkáš: „Jiní to mají horší…“

A proč i tak potřebuješ pomoc – bez výčitek, bez srovnávání, bez čekání na "až"

Možná se usmíváš a všechno zvládáš. Možná radíš ostatním, dáváš si pozor, abys byl/a milý/á, nápomocný/á, ochotný/á. Vypadáš v pohodě.

Ale v hlavě to šumí. Myšlenky tě tahají dolů, tělo je unavené, srdce těžké. Možná jíš potají. Možná máš výčitky. Možná tě to svírá večer v tichu, kdy už tě nikdo nevidí.

A pak si říkáš:
"Ale jiní to mají horší… Tak co bych si stěžoval/a."
"Nejsem dost nemocný/á, abych tohle řešil/a."
"Zvládnu to přece sám/sama, jako vždycky."

Ale víš co? Tohle je ten nejtišší způsob, jak sebe sama opustit.

Proč se nesrovnávat – a proč tohle porovnání zabíjí odvahu

Věty jako "to nic není", "vypadáš dobře" nebo "je to jen fáze" nás často umlčí. Ne proto, že bychom jim věřili, ale protože pochybujeme sami o sobě. Začneme zpochybňovat vlastní bolest.

Jenže bolest není závod.
Není třeba být "nejvíc zničený/á", abys mohl/a říct: Potřebuju pomoc.

Představ si, že máš kamínek v botě. Nevyzouváš se, jdeš dál. Kamínek tlačí. Píchá. Časem ti udělá ránu. Nakonec nemůžeš chodit.
Jenže – kdy bylo správné ten kamínek vyndat? Až když kulháš? Až když ti krvácí noha?
Ne. Správně hned, jak jsi ho ucítil/a.

A stejně tak to je i s tvou bolestí. S únavou. S jídlem. Se vztahem k sobě.
Nepotřebuješ důkaz. Stačí, že tě to bolí.

A kdy je ten správný čas říct si o pomoc?

Kdykoliv cítíš, že už to není jen špatná nálada. Že v tom zůstáváš déle, než chceš. Že neumíš přestat přemýšlet o jídle. Že tě kontrola víc ničí než chrání. Že všechno zvládáš navenek, ale uvnitř máš pocit, že se každou chvíli sesypeš.

Možná si říkáš "ještě to vydržím".
Ale co když právě teď je ta chvíle, kdy už bys neměl/a čekat?

Pomoc je jako světlo. A ty jsi možná už hodně dlouho v tmě. Tak dlouho, že si na ni zvykáš. Ale světlo pořád existuje. Není pryč. Jen si pro něj musíš dojít.

A co když tě někdo zklame?
Co když to zkusíš… a někdo tě odmítne?

Když tě odborník odmítne nebo tě nikdo nevyslechne

Někdy čekáme, že když se konečně odvážíme otevřít, někdo nás přijme. Pochopí. Uvidí.
A místo toho slyšíme:
"Nevypadáte nemocně."
"Váš problém není tak vážný."
"Zkuste být víc vděčná/ý."

To bolí. Jako bys vyhrnul/a rukáv, ukázal/a ránu – a někdo řekl, že to není dost hluboké.

Ale i odborník je jen člověk. Se svou únavou. Se svými filtry. Někdy prostě nevidí, co cítíš ty.

To neznamená, že to vzdáš. To znamená, že hledáš dál.

Hledáš, dokud nenajdeš někoho, kdo tě slyší. Kdo věří tvé bolesti. Kdo tvé pocity nebagatelizuje. Kdo s tebou jde.

Já sama jsem hledala správné odborníky několik let a nejvíc se mi osvědčilo dát na doporučení někoho známého. 

Má to smysl. A ty máš právo hledat pomoc. Pořád.

Možná už tě unavuje doufat. Možná si říkáš, že to stejně nikam nevede. Že každý říká něco jiného.  Že jsi ztracená/ý.

Ale pokud jsi to dočetl/a až sem… ještě jsi to nevzdal/a. A to je naděje.

Zasloužíš si pomoc i bez diagnózy.
Zasloužíš si bezpečí i bez extrému.
Zasloužíš si klid i když ostatní nevědí, co se děje.

Můžeš začít tady a teď

Možná si se mnou potřebuješ jen promluvit. Možná potřebuješ někoho, kdo tě nevyděsí, nebude tě vážit, nebude tě hodnotit.
Možná potřebuješ prostor.

A já ti ho ráda dám.

🧡 Pokud tě to oslovilo, napiš mi přes kontaktní formulář.
Můžeš se ozvat jen tak, bez tlaku. I nezávazně. Pokud jsi rozhodnutý/á se ke mě objednat, máš možnost najít si své místo na konzultaci přes rezervační formulář. 
Protože tvůj příběh ještě nekončí. Právě začíná. A nemusíš na něj být sám/sama.

Nikola – trochu jiná koučka