Blog
Představ si dívku, která sedí večer ve svém pokoji. Před chvílí odmítla večeři. V hlavě má zmatek – chce být "dobrá", štíhlá, dokonalá… a zároveň cítí tiché volání: "Jsem unavená. Už to takto nechci."
Když se řekne peer konzultant, spoustě lidí to zatím nic moc neříká. A přitom je to role, která může být v oblasti duševního zdraví velmi důležitá – obzvlášť pokud jde o poruchy příjmu potravy (PPP), emoční přejídání, zotavení nebo návrat ke zdravějšímu vztahu k tělu a jídlu.
Uzdravování není cesta zpátky ke starému tělu. Je to cesta vpřed – k tělu, které ti konečně může věřit.
Možná mě znáte jako koučku, mentorku, peerku, nebo výživovou poradkyni. Ale ještě před pár lety jsem sama bojovala s poruchami příjmu potravy, úzkostmi a pocitem, že se nikdy nedostanu ven. Dnes už vím, že cesta ven existuje. A že i pády mohou být začátkem něčeho hluboce léčivého.
Snídaně. Pro někoho samozřejmá věc – pro někoho velký krok plný strachu, kontroly nebo výčitek. Ať už jsi na cestě z anorexie, bulimie, záchvatovitého nebo emočního přejídání, nebo z období přísné "čisté stravy", snídaně může být nejen výzvou, ale také léčivým rituálem.
"Musím mít věci pod kontrolou."
Když se člověk rozhodne začít se zotavovat z poruchy příjmu potravy, často ho žene strach, tlak okolí, nebo touha "něco změnit". Vnější motivace ale bývá jako vítr – někdy pomůže popohnat, jindy se rychle vytratí. Pokud chceme, aby naše uzdravování bylo dlouhodobé a stabilní, potřebujeme něco hlubšího. Vlastní důvod. Své proč.
Závislost na jídle je termín, který popisuje kompulzivní konzumaci určitých potravin, zejména těch, které jsou vysoko zpracované a bohaté na cukry, tuky a sůl. Tyto potraviny mohou aktivovat mozkové odměňovací systémy podobně jako návykové látky, což vede k ztrátě kontroly nad příjmem jídla a pokračování v jeho konzumaci i přes negativní důsledky....
"Co když mě zase zraní? Co když se otevřu a druhý mě odmítne? Co když ukážu, kdo jsem – a nebude to dost?"